1. díl – Když všechno vypadá, že je od nuly
Začínat znovu. Pocit, že stojím na startovní čáře, od nuly. Ty pochybnosti jsou jasné, hlasité, nevyhnutelné. Jak to zvládnu? Co všechno budu muset opustit? Co přijde?
Po čtyřicítce se začít novou kariéru, budovat vše odznova – to není jen plánování, strategie, networking. To je emocionální jízda. Vynořují se strategie, které jsem si vytvořila abych se vyhnula nepříjemným pocitům: strachu, úzkost, pocit nedostatečnosti, pocitu zlyhání… A najednou se všechny tyhle strategie objevují najednou.
Nové je, že dnes vím, že jsou to strategie. Že je můžu vzít do hry, pozorovat je, pochopit jejich smysl. Nemusím se ohýbat ani je popírat. Ty pocity mohu prožít a najít ten dílek, který mi chyběl – který vysvětluje, proč jsem se tolik snažila, proč jsem tolik dávala, a přitom se cítila tolik vyčerpaná.
Po čtyřicítce jsem ukončila svou kariéru, hotelovou éru – konzultace, vedení firmy, poradenství hotelierům, mluvení na konferencích, život naplno. A myslela jsem si, že mám energii na všechno. Ale co mě skutečně pohánělo? Kde jsem brala sílu zvládat vše: život samoživitelky, péči o děti, lásku k pohybu, tanci, pejskům, zdravému životnímu stylu?
Bylo to několik programů, několik tlaků – vlastní očekávání, nebo tlak zvenku. Co mi to všechno stálo? Vztahy, zdraví, chvíle klidu, osamělost, nekonečné aktivity, úniky do ještě plnějšího diáře – jen abych se později mohla stáhnout a načerpat energii. Přesto jsem stále byla optimistická, podporující, plná energie. Takto mě vidělo okolí: „ta co všechno zvládne“.
Když jsem poprvé vyslovila, že začínám znovu, ozvalo se ve mně tolik hlasů. Pochybnosti, strach, únava. Ptala jsem se sama sebe: „Jak to mám zvládnout po čtyřicítce? Vždyť už jsem měla být dávno někde jinde…“
Ale spolu s tím přišel i zvláštní pocit odhodlání. Už jsem nechtěla dál utíkat. Už jsem věděla, že všechny ty strategie – zaplněný diář, dokazování, přetvářka, že všechno zvládnu – jsou jen způsoby, jak se vyhnout nepříjemným pocitům.
A tak jsem se zastavila.
Poprvé opravdu. Bez plánu, bez tabulek, bez řečí pro ostatní. Jen já a moje pocity. A to nebylo lehké. Bylo to nahé, někdy až bolestivé. Ale také pravdivé.
Bylo to trochu, jako když vám někdo vezme všechny kulisy, za kterými jste roky hráli. Najednou jsem stála na jevišti sama, bez kostýmu, bez role, bez scénáře. A publikum? Ticho. Ani já sama nevěděla, co mám vlastně hrát.
Právě v tom tichu jsem začala zjišťovat, že to není konec, ale začátek. Začala jsem se dívat na vztahy, které mě vyčerpávaly, a na příběhy, které jsem si o sobě vyprávěla, jen abych přežila. A hlavně jsem se začala učit jednu věc, která mi chyběla nejvíc – mít vztah sama se sebou. Někdy je to nádhera, někdy k vzteku, někdy obojí v jednom dni.
Co mi na té cestě pomohlo?
- Koučování. V bezpečném prostoru jsem si dovolila objevovat, co všechno se ve mně skrývá – i to, co jsem nechtěla vidět.
- Ticho. Ať už venku v přírodě, nebo uvnitř sebe. Zastavení, kde není kam utéct.
- Upřímnost. Přestat hrát „tu, co všechno zvládne“, a dovolit si říct: teď nevím.
Najednou jsem si uvědomila, že začátek od nuly vlastně neexistuje. Začínám s celou cestou, kterou už mám za sebou – se zkušenostmi, pády i silou, kterou jsem cestou posbírala.
A z toho začala růst nová síla. Ne taková, co ohromí okolí. Spíš taková tichá, vnitřní. Síla, která dovolí být sama sebou, i když to není dokonalé.
Závěr – váš vlastní začátek
Možná i vy stojíte na prahu nějakého nového začátku. Možná se vám bortí kulisy, na které jste spoléhali, a najednou je před vámi ticho, kde není scénář ani jasná role. A právě tam může vzniknout něco nového.
Ale co se vlastně objeví, když se zastavíte? Umíte se vůbec zastavit? A když ano – co je za tím věčným děláním, pohybem, povinnostmi, které nás ženou kupředu? Je tam stud? Strach? Nejistota? Nebezpečí? Možná dokonce hrůza?
Ano, koučování pomohlo mojí hlavě najít spoustu odpovědí. Ale pak přišla další výzva – jak si dovolit, aby se ty emoce a prožitky opravdu pustily až ke mně. Jak nechat tělo i srdce, aby dohnaly to, co roky zůstávalo odříznuté. Jak se to celé vlastně odehrávalo, o tom se možná ještě rozepíšu v některém dalším svém zamyšlení.
A pokud máte pocit, že i vy běžíte jako křeček v kolečku, zkuste si položit pár otázek:
- Co by se stalo, kdybych přestal/a běžet?
- Před čím nebo před kým vlastně utíkám?
- Jak dlouho už tohle dělám – a co mě to stojí?
- Kdy jsem naposledy cítil/a opravdový klid?
- A co bych potřeboval/a, abych si ho dovolil/a znovu prožít?
Možná vám nebude stačit jen číst moje příběhy. Možná zjistíte, že je čas zavolat, domluvit si schůzku a zjistit, jak to máte vy sami. Protože proč byste jinak četli až sem?