Dlouho jsem si myslela, že to je jen únava. Že je to daň za období, kdy toho je prostě hodně. Říkala jsem si, že až se jeden projekt zavře a druhý uklidní, tělo se znovu nadechne a já budu pokračovat dál – jako už tolikrát předtím.

Jenže se to nedělo.
Záněty se vracely. A ne náhodou, ne jednou. Přicházely pokaždé ve chvílích, kdy jsem dlouhodobě fungovala přes sebe, kdy byl tlak, zodpovědnost a očekávání – a já si říkala, že teď se opravdu nemohu zastavit.

Byla jsem samoživitelka a řídila jsem firmu.
Byla jsem v roli, kde se ode mě očekávalo, že budu stabilní, výkonná, přítomná a rozhodná. A velkou část toho tlaku jsem si vytvářela sama. Ne proto, že by mě někdo nutil, ale proto, že jsem chtěla obstát. Chtěla jsem to zvládnout, chtěla jsem být spolehlivá a silná.

A moje práce mě bavila. Naplňovala mě a dávala mi smysl.
A právě proto jsem dlouho neviděla, jak vysokou cenu za to platím. Měla jsem pocit, že u toho musím vypadat v pohodě, že nemohu dát znát slabost, že únava přece patří k životu. Že když se člověk snaží, tak prostě někdy bolí.

Pak jsem se vracela domů.
Čekalo mě dítě, nemocný pes a běžný život, který se nedá odložit na později. Držela jsem to všechno pohromadě, snažila se fungovat a dlouho jsem si nepřipouštěla, že se něco láme.

Pamatuju si jeden večer úplně přesně.
Měla jsem jít na velkou společenskou akci, ples, na který jsem se těšila celé týdny. Koupila jsem si nádherné modré dlouhé šaty, zlaté botičky, všechno bylo připravené. Těšila jsem se na večer, kdy si konečně dovolím na chvíli vypnout a být jen ženou, ne tou, která pořád něco řeší.

Místo toho jsem ležela v posteli.
S notebookem na klíně, protože firma se nezastaví. Odpovídala jsem na e-maily, hlídala věci, které „ještě musely být hotové“, a u toho jsem brečela. Ne potichu a ne jednou slzou. Brečela jsem vyčerpáním, bezmocí a pocitem, že zase selhávám – v životě, který jsem se tolik snažila zvládnout správně.

A právě tam, v té posteli, se něco zlomilo.
Ne dramaticky,  ne nahlas, ale jasně.

Došlo mi, že tohle už není o tom, že bych si měla lépe rozložit síly, víc spát nebo si napsat další seznam věcí, které mám dělat jinak. Že to není o dalších „dobrých návycích“, které budu dodržovat jen do chvíle, než přijde další tlak. Došlo mi, že pokud budu pokračovat stejným způsobem, ten samý vzorec se bude opakovat znovu a znovu – a tělo mě pokaždé zastaví ještě tvrději.

Ležela jsem tam, vyčerpaná a zlomená, a poprvé jsem si připustila něco, co jsem do té doby nechtěla slyšet:
že problém není v tom, co dělám, ale v tom, jak v tom žiju.
A že takhle už dál nechci.

Po každé nemoci přišlo období úlevy. Několik týdnů jsem se šetřila, spala víc, byla k sobě vlídnější. A fungovalo to. Jenže pak se objevila další náročná situace, další tlak, další životní komplikace. A já si znovu říkala, že tentokrát to zvládnu jinak.

Jenže těžké situace přicházejí pořád. To je život.
A mně konečně došlo, že pokud budu pokaždé reagovat stejně, pokaždé mě to dovede ke stejnému konci. Nechtěla jsem se životu vyhýbat ani ho zmenšovat. Chtěla jsem ho zvládat – i s jeho pády a náročností – bez toho, aby mě tělo znovu a znovu vyřazovalo ze hry opakujícími se záněty.

A tady začala cesta, která nebyla rychlá ani pohodlná. Nevedla přes další návody, další seznamy ani další snahu být lepší verzí sebe sama. Vedla přes terapii, hluboké procesy a chvíle, kdy jsem musela přestat vysvětlovat a začít cítit. Proplakala jsem mnoho sezení. Ne proto, že bych nevěděla, co dělat, ale proto, že jsem si konečně dovolila vidět, jak dlouho jdu proti sobě, dovolila si vidět tu skutečnost.

Nešlo o to lépe jíst, víc spát nebo méně pracovat. To jsem věděla už dávno.
Šlo o změnu vnitřního nastavení, které mě nutilo pořád dokazovat, že vydržím. O vztahu k sobě, k tlaku, k odpovědnosti a k životu jako takovému. Teprve když se začalo měnit tohle, začalo se měnit i tělo.

Začínat znovu. Pocit, že stojím na startovní čáře, od nuly. Ty pochybnosti jsou jasné, hlasité, nevyhnutelné. Jak to zvládnu? Co všechno budu muset opustit? Co přijde?

Po čtyřicítce se začít novou kariéru, budovat vše odznova – to není jen plánování, strategie, networking. To je emocionální jízda. Vynořují se strategie, které jsem si vytvořila abych se vyhnula nepříjemným pocitům: strachu, úzkost, pocit nedostatečnosti, pocitu zlyhání… A najednou se všechny tyhle strategie objevují najednou.

Nové je, že dnes vím, že jsou to strategie. Že je můžu vzít do hry, pozorovat je, pochopit jejich smysl. Nemusím se ohýbat ani je popírat. Ty pocity mohu prožít a najít ten dílek, který mi chyběl – který vysvětluje, proč jsem se tolik snažila, proč jsem tolik dávala, a přitom se cítila tolik vyčerpaná.

Po čtyřicítce jsem ukončila svou kariéru, hotelovou éru – konzultace, vedení firmy, poradenství hotelierům, mluvení na konferencích, život naplno. A myslela jsem si, že mám energii na všechno. Ale co mě skutečně pohánělo? Kde jsem brala sílu zvládat vše: život samoživitelky, péči o děti, lásku k pohybu, tanci, pejskům, zdravému životnímu stylu?

Bylo to několik programů, několik tlaků – vlastní očekávání, nebo tlak zvenku. Co mi to všechno stálo? Vztahy, zdraví, chvíle klidu, osamělost, nekonečné aktivity, úniky do ještě plnějšího diáře – jen abych se později mohla stáhnout a načerpat energii. Přesto jsem stále byla optimistická, podporující, plná energie. Takto mě vidělo okolí: „ta co všechno zvládne“.

Kdysi jsem byla ta, co se neuměla omluvit. Nebo možná přesněji – neuměla jsem se omluvit bez toho malého „ale“. Ten kousek, který jakoby chtěl vysvětlit, proč jsem se tak zachovala. Dnes už vím, že to často nebyla omluva, ale obrana. Moje vlastní snaha necítit se špatně, neztratit důstojnost. Jako by omluva byla přiznáním prohry. A prohra – to bylo něco, čemu jsem se chtěla vyhnout za každou cenu.

Když jsem si to uvědomila, bylo to bolestivé. Vidět sama sebe v tom světle. Vnímat, kolikrát jsem vlastně chtěla být viděná a pochopená, ale přitom jsem zůstávala zavřená, chráněná, nedostupná. Strach z bolesti, z vlastní nedostatečnosti, z toho, že mě ten druhý opustí, když uvidí moji chybu – to všechno hrálo roli.

Čím víc jsem ale poznávala samu sebe, uznávala své pocity a dostávala validaci sama od sebe, tím více se mi dařilo být opravdová. A když jsem uviděla, že jsem udělala chybu, mohla jsem jít a omluvit se – skutečně, bez vysvětlování. A bylo to silné. Lidské. Otevírající.

V poslední době se mě tohle téma dotýká znovu – nejen v mém vlastním vztahu, ale i v rozhovorech s ženami, které provázím, nebo s přítelkyněmi. Jako by se to chtělo ukázat, být pojmenováno. A tak jsem se rozhodla se o svůj pohled podělit. Ne jako pravdu, ale jako možnost, jako pozvání.

Jsem Jarka, ale ve skutečnosti se jmenuji Jaroslava. Máma, dcera, sestra, přítelkyně, panička od loveckého psa, kamarádka, tanečnice, nezbednice, labužnice… Můj život rozhodně nebyl lineární cestou od úspěchu k úspěchu. Je to mozaika výher, pádů, ztrát i nových začátků. A protože věřím, že opravdovost je víc než dokonalost, sdílím to s tebou tak, jak to bylo.