Opakující se záněty v těle – když tělo zastaví život

Dlouho jsem si myslela, že to je jen únava. Že je to daň za období, kdy toho je prostě hodně. Říkala jsem si, že až se jeden projekt zavře a druhý uklidní, tělo se znovu nadechne a já budu pokračovat dál – jako už tolikrát předtím.

Jenže se to nedělo.
Záněty se vracely. A ne náhodou, ne jednou. Přicházely pokaždé ve chvílích, kdy jsem dlouhodobě fungovala přes sebe, kdy byl tlak, zodpovědnost a očekávání – a já si říkala, že teď se opravdu nemohu zastavit.

Byla jsem samoživitelka a řídila jsem firmu.
Byla jsem v roli, kde se ode mě očekávalo, že budu stabilní, výkonná, přítomná a rozhodná. A velkou část toho tlaku jsem si vytvářela sama. Ne proto, že by mě někdo nutil, ale proto, že jsem chtěla obstát. Chtěla jsem to zvládnout, chtěla jsem být spolehlivá a silná.

A moje práce mě bavila. Naplňovala mě a dávala mi smysl.
A právě proto jsem dlouho neviděla, jak vysokou cenu za to platím. Měla jsem pocit, že u toho musím vypadat v pohodě, že nemohu dát znát slabost, že únava přece patří k životu. Že když se člověk snaží, tak prostě někdy bolí.

Pak jsem se vracela domů.
Čekalo mě dítě, nemocný pes a běžný život, který se nedá odložit na později. Držela jsem to všechno pohromadě, snažila se fungovat a dlouho jsem si nepřipouštěla, že se něco láme.

Pamatuju si jeden večer úplně přesně.
Měla jsem jít na velkou společenskou akci, ples, na který jsem se těšila celé týdny. Koupila jsem si nádherné modré dlouhé šaty, zlaté botičky, všechno bylo připravené. Těšila jsem se na večer, kdy si konečně dovolím na chvíli vypnout a být jen ženou, ne tou, která pořád něco řeší.

Místo toho jsem ležela v posteli.
S notebookem na klíně, protože firma se nezastaví. Odpovídala jsem na e-maily, hlídala věci, které „ještě musely být hotové“, a u toho jsem brečela. Ne potichu a ne jednou slzou. Brečela jsem vyčerpáním, bezmocí a pocitem, že zase selhávám – v životě, který jsem se tolik snažila zvládnout správně.

A právě tam, v té posteli, se něco zlomilo.
Ne dramaticky,  ne nahlas, ale jasně.

Došlo mi, že tohle už není o tom, že bych si měla lépe rozložit síly, víc spát nebo si napsat další seznam věcí, které mám dělat jinak. Že to není o dalších „dobrých návycích“, které budu dodržovat jen do chvíle, než přijde další tlak. Došlo mi, že pokud budu pokračovat stejným způsobem, ten samý vzorec se bude opakovat znovu a znovu – a tělo mě pokaždé zastaví ještě tvrději.

Ležela jsem tam, vyčerpaná a zlomená, a poprvé jsem si připustila něco, co jsem do té doby nechtěla slyšet:
že problém není v tom, co dělám, ale v tom, jak v tom žiju.
A že takhle už dál nechci.

Po každé nemoci přišlo období úlevy. Několik týdnů jsem se šetřila, spala víc, byla k sobě vlídnější. A fungovalo to. Jenže pak se objevila další náročná situace, další tlak, další životní komplikace. A já si znovu říkala, že tentokrát to zvládnu jinak.

Jenže těžké situace přicházejí pořád. To je život.
A mně konečně došlo, že pokud budu pokaždé reagovat stejně, pokaždé mě to dovede ke stejnému konci. Nechtěla jsem se životu vyhýbat ani ho zmenšovat. Chtěla jsem ho zvládat – i s jeho pády a náročností – bez toho, aby mě tělo znovu a znovu vyřazovalo ze hry opakujícími se záněty.

A tady začala cesta, která nebyla rychlá ani pohodlná. Nevedla přes další návody, další seznamy ani další snahu být lepší verzí sebe sama. Vedla přes terapii, hluboké procesy a chvíle, kdy jsem musela přestat vysvětlovat a začít cítit. Proplakala jsem mnoho sezení. Ne proto, že bych nevěděla, co dělat, ale proto, že jsem si konečně dovolila vidět, jak dlouho jdu proti sobě, dovolila si vidět tu skutečnost.

Nešlo o to lépe jíst, víc spát nebo méně pracovat. To jsem věděla už dávno.
Šlo o změnu vnitřního nastavení, které mě nutilo pořád dokazovat, že vydržím. O vztahu k sobě, k tlaku, k odpovědnosti a k životu jako takovému. Teprve když se začalo měnit tohle, začalo se měnit i tělo.