Proč se neumíme omluvit? A co s tím?
Kdysi jsem byla ta, co se neuměla omluvit. Nebo možná přesněji – neuměla jsem se omluvit bez toho malého „ale“. Ten kousek, který jakoby chtěl vysvětlit, proč jsem se tak zachovala. Dnes už vím, že to často nebyla omluva, ale obrana. Moje vlastní snaha necítit se špatně, neztratit důstojnost. Jako by omluva byla přiznáním prohry. A prohra – to bylo něco, čemu jsem se chtěla vyhnout za každou cenu.
Když jsem si to uvědomila, bylo to bolestivé. Vidět sama sebe v tom světle. Vnímat, kolikrát jsem vlastně chtěla být viděná a pochopená, ale přitom jsem zůstávala zavřená, chráněná, nedostupná. Strach z bolesti, z vlastní nedostatečnosti, z toho, že mě ten druhý opustí, když uvidí moji chybu – to všechno hrálo roli.
Čím víc jsem ale poznávala samu sebe, uznávala své pocity a dostávala validaci sama od sebe, tím více se mi dařilo být opravdová. A když jsem uviděla, že jsem udělala chybu, mohla jsem jít a omluvit se – skutečně, bez vysvětlování. A bylo to silné. Lidské. Otevírající.
V poslední době se mě tohle téma dotýká znovu – nejen v mém vlastním vztahu, ale i v rozhovorech s ženami, které provázím, nebo s přítelkyněmi. Jako by se to chtělo ukázat, být pojmenováno. A tak jsem se rozhodla se o svůj pohled podělit. Ne jako pravdu, ale jako možnost, jako pozvání.
Čeho se vlastně bojíme, když se máme omluvit?
Omluva je akt zranitelnosti. Říct „je mi líto, že jsem ti ublížila“ znamená podívat se do očí tomu, že jsme udělali něco, co mělo dopad. A že ten dopad možná nechceme vidět, protože nás samotné bolí.
Někdy se za tím skrývá strach z trestu – vědomého i nevědomého. „Když přiznám chybu, přijde ztráta, výčitka, odvržení, stud, možná ponížení.“
Někdy je to otázka nevyzrálosti – potřebujeme mít pravdu, protože když ji nemáme, nevíme, kdo jsme. A někdy je to prostě tím, že jsme to nikdy nezažili jinak. Nikdo nás to nenaučil.
Malá technika: Tři věty omluvy
Když cítíš, že ses někoho dotkl/a a je těžké to vyjádřit, můžeš začít s jednoduchou strukturou:
- Uznání dopadu: „Vím, že tě to, co jsem udělala/řekl, zranilo.“
- Vyjádření lítosti: „Je mi to líto. Mrzí mě to.“
- Záměr nebo nabídka: „Chci, aby se to neopakovalo. Rád/a bych to napravil/a.“
Zkuste to vyslovit nahlas – klidně nejdřív jen pro sebe. A vnímejte, co se děje ve vašem těle, v srdci. Nemusíte spěchat. I připravenost omluvit se je krok.
A pokud jste na druhé straně...
Pokud žijete s někým, kdo se neumí omluvit, vím, jak je to bolestivé. Můžete cítit, že váš smutek, zklamání nebo zranění není viděno.
Je důležité vědět, že omluva, kterou nedostáváte, není vaše chyba. Někdy se ten druhý omluvit prostě ještě nenaučil – nebo to v danou chvíli neumí. A to neznamená, že si vaše zranění nezaslouží uznání.
Zkuste nejdřív dát to uznání sobě. Říct si: „Tohle mě bolelo. A mám právo na své pocity.“ A pak, pokud je to bezpečné a máte prostor, můžete partnerovi říct: „Když se něco takového stane, potřebuji vědět, že ti na mně záleží. I jednoduché ‚je mi to líto‘ by mi pomohlo.“
Je v pořádku chtít blízkost, opravdovost, lidskost. Vztahy nejsou o dokonalosti, ale o ochotě růst – společně i každý zvlášť. A někdy je právě schopnost říct „mrzí mě to“ klíčovým krokem k tomu, abychom si mohli být skutečně blízko.
Každý vztah je cesta. A omluva není slabost. Je to krok k opravdovosti. A k odvaze být viděn – i se svou nedokonalostí.
Možná se právě teď nacházíte ve fázi, kdy cítíte, že je čas dělat věci jinak. Možná se ve vztahu dokola točí stejný vzorec, zraňujete se navzájem, i když nechcete. Možná už jste unavení z nedorozumění, mlčení nebo výbuchů, které přicházejí, když se zranění hromadí.
Chci vám říct, že v tom nejste sami. A že změna je možná. Někdy stačí drobný posun – třeba právě schopnost omluvit se, nebo začít druhého opravdu slyšet. A někdy je třeba podívat se hlouběji – na to, co si neseme z minulosti, co v nás zůstalo neuzdravené.
Jsem vděčná, že se to učíme. Společně. Každý svým tempem.
A pokud vás tohle téma oslovilo a cítíte, že je čas ho prozkoumat hlouběji – ve vztahu k sobě, k druhým, ve vašich příbězích – možná je právě teď vhodná chvíle podívat se, co se skrývá pod tím strachem z omluvy. Můžete si o tom psát, mluvit s blízkým člověkem nebo si přijít popovídat ke mně. Ráda vás podpořím na vaší cestě. Ne jako ta, co má všechno vyřešené – ale jako žena, která sama kráčí cestou opravdovosti a ví, jak léčivé může být, když se na ní nemusíte vydat sami.
S vděčností,
Jarka