Jsem Jarka, ale ve skutečnosti se jmenuji Jaroslava. Máma, dcera, sestra, přítelkyně, panička od loveckého psa, kamarádka, tanečnice, nezbednice, labužnice… Můj život rozhodně nebyl lineární cestou od úspěchu k úspěchu. Je to mozaika výher, pádů, ztrát i nových začátků. A protože věřím, že opravdovost je víc než dokonalost, sdílím to s tebou tak, jak to bylo.
Úspěchy, na které jsem tehdy byla pyšná
Často jsem byla hozená do vody – do rolí a situací, které vypadaly beznadějně. A právě tam jsem objevila svou sílu.
Vedla jsem malé či velké obchodní týmy, nesla odpovědnost za výsledky, stavěla se do čela projektů, kde šlo o hodně. Později jsem spoluzaložila firmu, která z nuly vyrostla až na několik stovek klientů. V té době jsem byla samoživitelka a zároveň se starala o nemocného pejska. A zvládla jsem to. Byla to jízda plná energie, výkonu, vnitřního mučení, učení i vítězství.
Pád, který změnil všechno
Jenže – to není celý příběh. Ještě před firmou přišla zkušenost, která mě navždy poznamenala. Ztráta dítěte v pátém měsíci těhotenství. Byla to obrovská bolest, kterou jsem nesla sama. Bez podpory okolí, bez možnosti si dovolit tu bolest sdílet. A tak jsem ji zavřela hluboko do sebe.
Pak jsem začala budovat firmu. Plná energie, výkonu a „síly“. Ale ve skutečnosti jsem jen dokazovala sobě i světu, že na to mám. Že jsem silnější než bolest, než okolnosti. Že přežiju cokoliv.
A ono to fungovalo – až do chvíle, kdy už ne. Po letech jsem byla vyčerpaná, prázdná, a hlavně jsem věděla, že už nejsem na místě, kde mám být. Tělo i duše řekly dost. A tak jsem firmu opustila. Ne proto, že bych nezvládla tlak. Ale proto, že jsem konečně poslechla sebe.
Nahá pravda
A pak to přišlo. Najednou jsem byla bez všeho, na čem jsem roky stavěla svou hodnotu. Bez vizitky, bez firmy, bez role partnerky. Nahá.
Musela jsem si přiznat krutou pravdu: nevím.
Nevím, kdo jsem.
Nevím, co chci.
Nevím, kam jdu.
Byl to moment, kdy se zhroutily všechny jistoty. A kdy začalo to nejdůležitější hledání.
Čištění, vztahy a lekce
Začala jsem čistit. Nejen kolem sebe – toxické vztahy, prostředí, která mě vysávala. Ale hlavně v sobě. Všechny iluze, role, příběhy, které jsem si o sobě vyprávěla.
A upřímně? To byl ten nejtěžší vztah – vztah sama k sobě. Protože sobě prostě neutečeš. (A věř mi, zkoušela jsem to. Nejde to. 😅)
Vztahy – partnerské, rodinné i přátelské – byly mými největšími učiteli. Ukázaly mi, jak často jsem se obětovala, nechala se vyčerpat, zapomínala na své hranice. Padla jsem několikrát na dno. A zjistila jsem, že i to dno se dá využít jako odrazový bod. (I když jo, příště bych brala trochu měkčí přistání.)
Dnes už vztahy vnímám jako zrcadla. Pravdivá, někdy krásná, někdy bolestná. A v té pravdivosti je jejich síla.
Moje cesta dál
Postupně jsem objevovala, že skutečná síla není v tom všechno vydržet. Síla je v odvaze být pravdivá. Přiznat si slabost. Přiznat si, že nevím. A přesto jít dál.
Na téhle cestě jsem se začala učit a sbírat nástroje, které mi pomáhaly – a dnes pomáhají i mým klientům. Koučink, NLP, Terapie Cesta, systemické konstelace, práce s tělem, tancem, dechem, meditací.
Ale hlavně – zkušenost. Vím, jaké to je být na dně.Vím, jaké to je si nalhávat. Vím, jaké je to být nahoře a slunit se úspěchem. Vím, jaké to je hledat cestu zpět k sobě. A vím, že i když je to proces plný bolesti, může být v něm i lehkost, radost a taky humor.
Proto dnes provázím ostatní – ne z pozice té, která má všechno vyřešené. Ale z pozice ženy, která zná pád i vzestup, a která ví, že opravdovost je cesta k lehčímu a svobodnějšímu životu.